Krizová opatření mohou vést ke vzniku odpovědnosti státu za způsobenou škodu

Czech Republic
Available languages: EN

Vláda České republiky vyhlásila dne 12. března 2020 na území České republiky nouzový stav z důvodu ohrožení zdraví v souvislosti s pandemií koronaviru. Za účelem řešení této krizové situace přijaly orgány veřejné moci řadu opatření, z nichž některá mají devastující dopad na český podnikatelský sektor.

Mezi tato opatření patří například omezení práva pokojně se shromažďovat (vč. omezení sportovních, kulturních, náboženských a jiných akcí), zákaz volného pohybu osob na území České republiky s výslovně specifikovanými výjimkami, či omezení práva provozovat podnikatelskou činnost, zejména zákaz maloobchodního prodeje a prodej služeb v provozovnách s výslovně specifikovanými výjimkami.

Vláda České republiky schválila počátkem tohoto týdne první protikrizová opatření sloužící na podporu podnikatelské činnosti zasažené koronavirovou krizí (zde je odkaz na náš předchozí článek). V průběhu posledních dní však osoby dotčené vládními opatřeními dopadajícími na jejich činnost začaly intenzivně zkoumat, zda stát odpovídá za škody způsobené opatřeními a zda je možné požadovat náhradu škody.

Česká právní úprava na tuto situaci pamatuje a mohla by umožnit podnikatelům se náhrady domoci. Zákon č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „krizový zákon“), obsahuje zvláštní úpravu odpovědnosti za škodu za některá opatření činěná v době nouzového stavu. Ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona stanovuje: „Stát je povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 4) prováděnými podle tohoto zákona.“

Tento zákon dále stanovuje: „Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.“

Krizový zákon tedy obsahuje zvláštní odpovědnost státu za škodu způsobenou v příčinné souvislosti s tzv. krizovými opatřeními bez ohledu na zavinění. Pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou krizovými opatřeními je nutné, aby došlo ke kumulativnímu splnění následujících tří podmínek: 

  • Provedení krizového opatření: je zejména potřeba zohlednit, zda dané opatření lze skutečně považovat za tzv. krizové opatření. To je definováno v ustanovení § 2 písm. c) krizového zákona. V zásadě lze uzavřít, že opatření přijatá za doby nouzového stavu, jejichž cílem je řešení tohoto stavu, a jimiž se zasahuje do práv a povinností osob, lze materiálně za krizová opatření považovat.
  • Vznik škody: může se jednat jak o skutečnou škodu (to je majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení již existujícího majetku poškozeného) či ušlý zisk (to je majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá v nezvětšení majetku poškozeného). Zde je nicméně třeba zohlednit, že stát je odpovědný pouze za škodu způsobenou krizovými opatřeními, ale není odpovědný za samotnou epidemii koronaviru. Při určování výše škody a zejména ušlého zisku tedy bude poškozený muset prokázat, jakého zisku by dosáhl za doby pandemie koronaviru, nikoliv za běžné socioekonomické situace.
  • Příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody: poškozený bude muset prokázat, že dané krizové opatření objektivně přispělo ke vzniku újmy. Prokázání splnění této podmínky bude snazší u poškozeného, kterému dané krizové opatření přímo zakázalo vykonávat podnikatelskou činnost než u poškozeného, u kterého k takovému přímému zásahu nedošlo.

Pokud tedy dojde ke kumulativnímu splnění těchto podmínek, stát je odpovědný za škodu a je povinen k její náhradě.

Vedle toho je třeba zohlednit, že stát se odpovědnosti za škodu může zprostit v případě, kdy prokáže, že poškozený si škodu způsobil sám. V současné situaci to pak znamená, že podnikatelé jsou povinni i přes přijatá či přijímaná krizová opatření postupovat tak, aby jim škoda nevznikala, či aby jim vznikala v co možná nejmenším rozsahu. Pokud by tak nepostupovali, bylo by možné, aby se stát ve vztahu k takové škodě či její relevantní části odpovědnosti zprostil.

Pro získání náhrady škody podle krizového zákona je také třeba, aby právo na její náhradu řádně uplatněno. Podle ustanovení § 36 odst. 5 krizového zákona je třeba právo na náhradu škody uplatnit do šesti měsíců od doby, kdy se poškozený o škodě dozvěděl (subjektivní lhůta), nejdéle však do pěti let od vzniku škody (objektivní lhůta).

Tyto lhůty jsou na sobě nezávislé, přičemž právo na náhradu škody je třeba uplatnit ještě před tím, než kterákoli z nich uplyne, jinak by došlo k zániku práva. Právo na náhradu škody je třeba uplatnit v těchto lhůtách písemně se skutkovým odůvodněním u toho orgánu veřejné moci, který dané krizové opatření provedl.

Pokud by i přes řádné uplatnění práva na náhradu škody daný orgán veřejné moci náhradu nevydal, může se poškozený obrátit na příslušný soud. K uplatnění tohoto práva u soudu mu přitom běží obecná tříletá subjektivní lhůta a desetiletá objektivní lhůta. Řízení o náhradu škody podle krizového zákona není osvobozeno od soudních poplatků.

S ohledem na uvedené shrnutí lze uzavřít, že zde existuje právní úprava, na základě které se podnikatelé mohou domáhat po státu náhrady škody, které jim vznikly provedením krizových opatření. Ovšem k tomu, aby se podnikatelé této náhrady skutečně domohli, se budou muset vypořádat zejména s obtížným vyčíslením škody a prokázáním příčinné souvislosti této škody s konkrétním krizovým opatřením v době pandemie koronaviru.

Závěrem je nezbytné upozornit, že existují právní názory, že vyhlášení nouzového stavu a jednotlivá krizová opatření jsou nezákonná a měla by být zrušena od počátku. Dále některá opatření byla přijata (alespoň podle jejich uvedení) na základě jiného než krizového zákona, a proto existují právní názory, že taková opatření by neměla být považována za mimořádná opatření podle krizového zákona.

Pokud by se soudy k některým z těchto právních názorů přiklonily, nebylo by možné se náhrady škody podle krizového zákona domáhat. Nicméně v takových případech by měla pro podnikatele existovat určitá možnost domáhat se náhrady škody podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, ve znění pozdějších předpisů.

Pro více informací o možnostech uplatnění odpovědnosti za současného stavu nouze v České republice kontaktujte svého CMS poradce, nebo se obraťte na místní experty: